více v článku...
Válečné mlhy
Mise splněna. Takové bylo poselství Vladimira Putina, když-náhle a nečekaně-stáhl ruské letectvo ze Sýrie. Dál od pravdy může být máloco. ISIS je sice opět oslaben, a je to i zásluhou ruského bombardování, poražen ale zdaleka není a hned tak nebude.
Pokračuje i naprostá neschopnost Západu skutečně zasáhnout do konfliktu. Ten se tak stává, je-li to vůbec možné, ještě nepřehlednějším. Každý se v něm bije jen za své zájmy. Kurdové za nezávislost, Bašár Asad se snaží získat zpět kontrolu nad svým dominiem, zatímco opoziční síly se jej nadále snaží svrhnout.
Sýrie
Zájmy aktérů přitom Sýrii škodí asi ze všeho nejvíc. Rusko opakovaně bombardovalo pozice opozičních sil, aby posílilo pozici spřízněného prezidenta. Turecko zase nechce dopustit vznik Kurdistánu, a využívá „válečné mlhy“ a všeobecného chaosu zase ve svůj prospěch. Amerika je pak příliš váhavá a namísto hledání řešení vyhovující alespoň někomu se snaží situaci zvolna směřovat „k lepším zítřkům.“
Tou dobou už si ale do Evropy najdou cestu další uprchlíci, kteří mimochodem podle všeho prchají hlavně právě před Bašárem Asadem. Jakmile jednou přijdou do Evropy, žádná než vojenská síla je zpět nedostane. Nelze se jim divit-nechali za sebou další statisíce hladovějících, bombardováním sužovaných krajanů, kteří neměli dost prostředků jít také.
Diktatura Asada
V Sýrii je velké vnitřní pnutí, a to už velmi dlouhou dobu. Diktatura Asada dlouho nutila všechny zbylé síly v zemi spolupracovat, to se ale změnilo s příchodem ISIS. Nyní je možné už jen řešení, které vyjde vstříc všem hlavním stranám. Nikoli řešení „nejprve porazíme ISIS, pak se uvidí“. Nikoli plané řeči o sesazení Asada. Nastal čas pro činy.
Možným řešením by bylo rozdělení Sýrie. V zemi jsou totiž tři hlavní proudy: sunnitský islám, šíitský islám a Kurdové (bez ohledu na jejich náboženství, neboť ti se spíše identifikují se svým národem). Na tyto skupiny je třeba se zaměřit a nabídnout jim, o co doopravdy stojí. Nebude to bez ústupků, a dohoda jistě nebude vyhovovat ani jedné straně-to už se u kompromisů stává.
Alavité a ostatní Šíité by nejspíše uvítali vládu Bašára Asada, tak jak byla v Sýrii už dlouho přítomná. Zároveň by jim sedělo poněkud větší lpění na zásadách islámu. Větší část obyvatel Sýrie jsou naopak Sunnité a kloní se jednak k opozici, jednak „pouze“ k míru, stabilitě a vlastní správě věcí svých. To nelze zajistit bez přímého zásahu a vojenské intervence v Sýrii.
OSN, NATO a USA
OSN, NATO a USA se opět musí postavit do pozice „dovozce demokracie“ a toho, kdo „vnucuje svá řešení“. Vytvoření Kurdistánu na severu Sýrie, Syrské arabské republiky pod Asadem na jihu a jakési Syrské demokratické republiky na východě by ale přineslo do oblasti delší klid a ve výsledku poskytlo uprchlíkům v Evropě místo, kam se vrátit.
Několikaletá přítomnost mezinárodního kontingentu by navíc umožnila vznik stabilních režimů založených na skutečné vůli a přáni obyvatelstva jednotlivých států. Nejednalo by se o „dovoz demokracie“. Každému musí být jasné, že šiitští muslimové si beztak zvolí někoho, kdo jim zaručí konzervativní muslimský stát. Kurdové a syrší sunnité by ale nemuseli doplácet na to, že jejich zemi řídí radikální menšina.