V každodenním životě si chceme prosadit některé věci. Ale jen málokomu se to opravdu podaří. Ať sedíme v práci, nebo jde o hádku s partnerem, měli bychom mít základní argumentační schopnosti. Jelikož požadavek není to nejdůležitější, co k splnění našeho cíle potřebujeme.
Dalo by se říci, že argumentaci ovládáme už od raného dětství. Nejdříve šlo „jen“ o to, aby nám rodiče koupili pejska. Ve starším věku jsme se snažili rodiče přesvědčit, aby nám prodloužili večerku. Nyní se musíme potýkat s protiargumenty partnera, proč (ne)vymalovat po roce obývací pokoj.
Politici by toto umění měli ovládat a delegáti zemí v nadnárodních organizacích toto musí ovládat. Málokdo z přihlížejících ví, že si sami sobě škodíme, když se do argumentace pouštíme bez znalostí takzvaných „argumentačních faulů“.
více v článku...
Argumentační fauly
Jak jsme si již řekli, nějakou formu argumentace používáme již v dětství. Povětšinou jde o dupnutí nožičkou a vyslovení rázného: „Já to chci, už to mají všichni kamarádi!“. Toto by se dalo považovat snad za náš první argumentační faul v životě.
Rozšířený názor
Jde o nepodložené tvrzení. Je sice pravda, že zkušenosti „většiny“ jsou prostě osobní zkušenosti, které převyšují jakékoliv teorie, ale nemůžeme je dokázat. Onen rozšířený názor může být ukázkové dogma. Proto tento faul nepoužívejte v rozhovoru se svým nadřízeným, kdy chcete zvednutí platu, protože to zlepšuje pracovní produktivitu. Ale je to skvělý způsob, jak odnaučit dítě, aby si na veřejnosti prstem zkoumalo nosní dutinu – protože se to prostě nedělá.
Důraz na obvyklý postup
Tento faul jde skvěle znázornit příběhem: Holčička pomáhá mamince v kuchyni. Maminka vezme sekanou a rozřízne jí napůl, poté jí položí do pekáče a dá do trouby. Holčičku velice zajímá, proč to maminka dělá. Maminka se zamyslí a povídá: „Má maminka, tvá babička, to tak vždy dělávala. Asi je tak lepší.“. Holčičce to ovšem nestačí. Přece musí být důvod, proč překrajovat sekanou napůl. Proto jde za babičkou a ptá se, proč překrajuje sekanou na polovinu. V čem je to lepší. Babička si povzdechne a povídá: „Překrajuji sekanou napolovic, jelikož se mi nevejde do pekáčku.“.
Důraz na neznámou autoritu
Je pěkné se dočíst, že skupina vědců dokázala, že každodenní brzké vstávání (ne)škodí zdraví. Bohužel tuto argumentaci nemůžete jen tak někde použít. Na politické půdě by to mělo býti trestné. Je pěkné, že skupina právníků, vědců, badatelů, biologů, doktorů, kadeřníků, kuchařů něco vybádala či objevila, ale aby to byl pravý argument se vším všudy, je důležité mít jméno, místo, a místo času dokument, ve kterém tato skupinka kohokoliv dané tvrzení zveřejnila.
Vždyť on to taky takhle dělá …
To, že nějaký Honza ze Lhoty nechá svého psa vykonat potřebu prakticky všude, neznamená, že to tak musíte dělat i vy, nebo dokonce všichni. Představte si situaci, sedíte v nějakém kongresovém centru a bavíte se o jaderných pokusech. Asi každý z vás si dokáže představit, kam mířím. To, že tato země dělá jaderné pokusy a dosud to nebylo sankciováno, neznamená, že jiná země bude provozovat jaderné pokusy beztrestně.
Bludný kruh
„Jsem hodný, protože nezlobím a jsem hodným.“
Někdy se zkrátka zamotáme do argumentů tak, že podpoříme své tvrzení naprosto nesouvisejícím argumentem.
„Přece by taková krásná holčička nemohla zlobit, že.“ – holčička může mít oči a lokýnky jako panenka a přitom udělat z bytu kůlničku na dříví. Zkrátka krása nijak nesouvisí s povahou dítěte. Jaké dítě nevypadá jak andílek, když něco provede …
Úhybný manévr
V politice, ani v životě mnohdy nestačí prostě stočit téma. Musíme se výzvě argumentovat postavit čelem a nezahájit úhybný manévr. Představme si rodinou hádku:
Manželka: „Jardo, už je na čase koupit novou sedačku. Koukni na ní, už není nejmladší, a jak je ošuntělá …“
Manžel: „ No jo, ty po ránu taky nevypadáš nejlépe a taky tě nevyměním.“
Osobní útok
Co se opravdu nedělá, je osobní útok. Pokud něco požadujeme, urážky nám k tomu nedopomůžou. I když to ze záznamů politické sněmovny často vidíme, neznamená to, že je to správné. Osobní věci by se neměli do diskuze, argumentace vměšovat. Toto se považuje za nejhorší argumentační faul a jeho použití vypovídá o charakteru člověka, jenž urážku vyslovil.