Jdu po ulici a vidím hrbícího se pána ve staromódní ošuntělé bundě. Jde pomalu, jako kdyby zvažoval každý svůj krok a já se k němu rychle přibližuji. Míjím ho s obavou, co se takovému člověku honí hlavou a zadívám se do jeho tváře. Další stařec, který se nezajímal o své zdraví až do doby, kdy skončil takto. Takovýchto lidí potkávám denně desítky. Ve vlacích, autobusech, cestou do práce a všichni mají jednu a tu samou vlastnost. Jsou pomalí a většinou si nenechají pomoct. Mladí lidi jimi opovrhují a zesměšňují je nepatřičnými poznámkami. Není se čemu divit. Jsou plní energie a ještě jim nedochází, že budou za několik desítek let vypadat stejně.
Přehodnocení mých poznatků přichází ve chvíli, kdy vcházím do vestibulu kavárny, kde se dnes koná autogramiáda. Za nevelkým hnědým stolem sedí tentýž pán v dobré náladě, rozdávajíce úsměvy a své autogramy. Lidé by se mohli přetrhnout, jen aby dostali jeho podpis. Zůstávám stát ve dveřích. Cítím se trapně, že jsem tak bezcitně odsoudila toho nevinného pána, který je, jak se ukázalo, umělcem a jeho obrazy visí už léta v kavárně. Nejspíše jsem vešla do budovy, kde kdysi mladá duše tohoto pána začínala s uměním. Právě jeho obrazy jsem obdivovala, když jsem popíjela kávu se svými přáteli.
Jsem frustrovaná, stojím teď nedaleko stolku a říkám si, jak může být člověk tak škodolibý. V záři sobeckosti jsem přehlédla vnitřní krásu člověka, který toho dokázal v životě více, než kdy dokáži já. Na opěradle židle, kde sedí pan umělec, visí ošoupaná šedobílá bunda a já jen stojím v údivu a sleduji lidi, s jakou láskou s ním komunikují. Z tohoto zážitku si vezmu k srdci jednu důležitou věc a to je ta, že ať se děje cokoliv, předsudky by měly být stranou. Jak jinak poznáme skutečný charakter člověka? První z uzavřených dohod sama se sebou tedy bude: Nevytvářet si předsudky. A krása světa bude najednou viditelnější…